Historie

Historie regionu                   Historie vinařství                Porovnání ročníků

Kobylí mělo díky své poloze odedávna vždy velmi vhodnou polohu pro osídlení. Na březích kolem Kobylského jezera – v té době největšího na Moravě (49km2) – byli ideální podmínky pro život a hospodaření. Voda nedaleko, teplé úrodné stráně, dobrý výhled do širokého údolí… První osídlení je pravděpodobně z dob lovců mamutů (podle pamětníků bylo Kobylí spolu s Dolními Věstonicemi za Rakouska Uherska uváděno v učebnicích jako místo naleziště ostatků mamutů – jedno z nalezených zvířat bylo odvezeno do Olomouce a druhý nález počátkem 20.století nedovolil majitel vinice, pod kterou ležel vyzvednout, proto tam ještě leží – tolik odborná literatura a Doc. Oldřich Franc CSc. Důkazem pradávné činnosti člověka v krajině kolem Kobylí je pozůstatek prehistorické stavby – rondelu, který byl objeven při leteckém snímkování teprve nedávno na kopcem nad Kobylím. Jeho stáří je odhadováno na 5000 let př.n.l.
První písemná zmínka o Kobylí je spojena s darováním vinic a desátků z nich klášteru ve Žďáru nad Sázavou a pochází z roku 1252. Tzn. že vinice na Moravě jsou opravdu původu římského a ne od Karla IV., který je dovezl do Čech. Víc o historii Kobylí na stránkách obce.
Je to zvláštní úchylka. Kdo by se nechtěl pochlubit svými předky? Co měli, dokázali, vykonali a vybudovali, jací byli. O mých předcích nemám úplně přesné informace, rodinné kroniky se nevedly. Pamatuji si kromě mě ještě tři generace zpátky – otec Josef, děda Drahoš, stařeček Tomáš – po něm mám zachovalý sklep a starý dřevěný lis. Vím, že v tomto starém sklepě hospodařím jako osmá vinařská generace – což je možné. Jednak je sklep v nejstarší části obce a za druhé předkové mého jména zřejmě bratři – Anthon a Thomas Czaczik jsou v pozemkových knihách z roku 1807 zapsání jako vlastníci vinic. Je teď na mě abych se pokusil vypátrat ještě starší záznamy.

vinobraní 1/2 20. století
vinobraní 1/2 20. století

Tradice

Jedno slovo a přesto jej každý vnímáme trošku jinak. Myslím si, že v době značného marketingového šumu je vykrádáno a zneuctíváno touho prodat. Tradiční by mělo být původní. To znamená něco, co tu bylo dřív (ale kdy dřív?). Problém je, jak dokázat, že je něco tradiční, když o tom není žádný záznam?. Pak musí fungovat důvěra v příběh, který je nám servírován. Tradici jako takovou vnímám jako hrdost na minulostí – Dědictví našich předků zachovej nám pane pro další pokolení. Hrdost nad tím, že i já jsem dokázal pozvednout tuto pochodeň a udržel jsem její světlo. Původní způsoby výroby vína už moc nevnímáme. Selská vína, tak jak se dělávala v první polovině 20. století už dnes u vinařů nehledejte. Ve víně je dnes více vědy. Pochybuji, že by někdo používal v seriozní výrobě i starých pomůcek a nářadí. Jistě tu a tam se nějaký starý nástroj objevit může, ale dnes jsou spíše uložené na půdách. Přesto jsou tradiční procesy, které zůstaly v našich sklepech zachovány. Ty vycházejí hlavně ze zkušeností našich předků, kteří už tu chybu a zkušenost udělali a my jich využíváme ve svůj prospěch. Hlavně se jedná o přístup k surovině a práci s vínem. Při práci s vínem se však nevyhnu inovacím a pokusům Konkurence nespí a člověk musí pořád zkoušet něco nového, aby za 5 let zjistil, že tudy cesta nevede nebo naopak, že má cenu jít touto cestou. V našem případě cestou oxidativní výroby vína (opak přísně reduktivních způsobů). Slovo oxidativní mnoho lidí odrazuje, neznamená to v žádném případě, že jsou vína zoxidovaná. My učíme žít víno delší život v lahvi a žít po boku kyslíku, ale to patří do jiné části stránek. O vlastních tradicích i tradičních postupech můžeme pohovořit v klidu ve stínu sklepa, až se za námi někdy podíváte.